jméno: Robert
oblíbené předměty: tělesná výchova, dějepis
 
 
 

Punské války

Punské války je označení tří konfliktů mezi římskou republikou a Kartágem.Střetly se zde zásadně odlišné státní a vojenské koncepce, zatímco Řím byl republikou, Kartágo oligarchií, zatímco římské vojsko bylo stavěno z občanů, kartaginské tvořili převážně žoldnéři.
První punská válka
Příčinou první ze tří krvavých válek mezi těmito dvěma městy bylo obsazení italského města Messina syrakuským vládcem Agathoklem. Město požádalo o pomoc Kartagince i Římany, Kartaginci však dorazili o něco dříve. Když pak připluli i Římané, chtěli také za každou cenu Messině pomoci. Římský konzul Appius Claudius Caudex se dohodl s kartaginským velitelem, že se Kartaginci vrátí zpět. Vláda v Kartágu však velitelův ústup Římanům odsoudila a vyhlásila Římu válku. Její rozhodnutí bylo také ovlivněno vzájemným napětím mezi Kartágem a Římem, které trvalo již od roku 272 př. n. l., kdy se Kartaginci bez předchozího oznámení svým římským spojencům vylodili v Tarentu, aby toto město vysvobodili od řecké Pyrrhovy armády. Obecně se tedy může říci, že hlavními důvody punských válek bylo mocenské soupeření, politická rivalita a nenávist, nikoli obavy z hospodářské vyspělosti Kartága, jak se mnozí mohou domnívat. Zprvu obléhalo Kartágo pod velením Hannóna již zmiňovanou Mesinu. Římané je však od svého města odehnali a roku 262 př. n. l. se po půlročním obléhání zmocnili nejvýznamnějšího města Kartaginců na Sicílii – Akragantu. Na souši tedy vítězil Řím. Na moři však bylo pánem Kartágo. Hannón vysílal své lodě na římská pobřeží, kde vše plenili a bránili Římu v přísunu svých posil. Římané se tedy rozhodli utkat se s Kartágem i na moři. K tomu poprvé došlo v roce 260 př. n. l. u Liparských ostrovů, kde však Řím utrpěl rychlou porážku. Brzy nato, v bitvě u Myl, již ale římské loďstvo zvítězilo. Nedlouho nato, v roce 256 př. n. l., porazil Řím kartaginské lodě v bitvě u Eknomu. Jednalo se o největší námořní bitvu v dějinách lidstva. Z celkem 350 kartaginských lodí jich Římani 30 potopili a 64 zajali. Dohromady se zde utkalo na 300000 mužů. Těsně před obléháním Kartága ale na římské jednotky nečekaně zaútočil spartský vojevůdce Xanthippos (najatý Kartágem) a roku 255 př. n. l. římské vojáky drtivě porazil. O čtyři roky později zase římané porazili Kartagince v bitvě u Aegatských ostrovů a Kartágo se definitivně vzdalo. Muselo opustit všechna svá území na Sicílii a zaplatit přes 83 tun stříbra.
Druhá punská válka
Po porážkách z první punské války bylo Kartágo finančně téměř zruinované. Nemělo ani na zaplacení a udržení vlastní armády, takže již v roce 241 př.n.l. došlo k povstání vojáků a otroků, které trvalo 3 roky. Potlačil ho až jeden z kartaginských vůdců – Hamilkar. Ten se pak se svým oponentem Hannónem výjimečně shodl na jedné věci – totiž že je třeba Římu vyhlásit novou válku a konečně zvítězit. Hamilkar tedy zmobilizoval veškeré finanční prostředky, sestavil novou armádu a vydal se na severozápadní cíp Afriky. Odtamtud se přeplavil na sever do dnešního Španělska, kde dobyl velkou část území. Po osmi letech strávených v této nové kolonii však nečekaně zemřel. Nastoupil pak za něj jeho zeť Hasdrubal, který dobyl další území a na jihovýchodním pobřeží Pyrenejského poloostrova založil Nové Kartágo. Daně z podmaněných území pak brzy vrátily Kartágu jeho dřívější moc a peníze, takže již bylo konečně plně připraveno na novou válku s Římany. Roku 221 př.n.l. padl nečekaně i Hasdrubal, čímž se velení ujal Hamilkarův syn Hannibal.

Když se ujal vrchního velení, dobyl roku 220 př.n.l. se svou (tehdy již zase velmi silnou) armádou město Saguntum, jež mělo s Římem spojeneckou smlouvu. Řím byl ale oslaben válkami s Galy, a proto jen vyslal do Kartága posly, kteří žádali o vydání Hannibala k potrestání. Kartágo však hrdě odpovědělo vyhlášením války. Na jaře roku 218 př.n.l. pak vyrazil Hannibal z Nového Kartága na sever. Jeho armáda čítala 120 000 mužů pěchoty, 16 000 jezdců a 58 válečných slonů. Brzy dosáhli Pyrenejí a překročili řeku Rhónu. Podmanili si také galské kmeny, které jako nepřátele Říma ihned získali na svou stranu.

U řek Ticin a Trebia se ho Římané marně pokusili zastavit. Přestože při pochodu přes Pyreneje a Alpy ztratil Hannibal přes polovinu svých vojáků, v létě roku 216 př.n.l. se s těmi římskými střetl ve světově proslulé bitvě u Cann. Římané zde měli 80 000 pěšáků a 6000 jezdců, v čele jízdy pak stanuli dva římští konzulové – Gaius Terentius Varro a Lucius Aemilius Paulus. Paulus se však nakonec k boji neodhodlal. Varro proto hned ráno v den bitvy rozestavěl své jednotky do šiku a dal rozkaz k útoku. Hannibalovi vojáci zaujali rozestavění ve tvaru půlměsíce a uprostřed bojů pak římské vojáky napadli ze stran. V této kruté bitvě padlo na 70 000 římských vojáků. Na jaře roku 211 př.n.l. se pak v ulicích Říma začalo rozléhat: „Hannibal před branami!“

Hannibalovo přiblížení se k Římu vyvolalo ohromnou paniku. Senát zakázal pozůstalým vdovám po padlých vojácích truchlit a povolal do zbraně všechny muže starší 17 let. Udělil také amnestii 6000 otroků a začlenil je do armády. Již roku 210 dobyli Římané poslední kartaginské město na Sicílii, Akragás, rok nato se zmocnili Tarentu, jenž byl Hannibalovým hlavním opěrným bodem v Itálii. Situace se tedy opět dostala pod kontrolu Římanů, protože v roce 209 př.n.l. se jim podařilo dobýt také Nové Kartágo. V roce 204 př.n.l. se vylodili u africké Utiky.

Hannibal tak musel rychle na pomoc Kartágu a na jaře roku 202 př.n.l. se s Římany utkal v bitvě u Zamy (asi 150 km jihozápadně od Kartága). Zde utrpěl rozhodující porážku. Publius Cornelius Scipio pak nadiktoval Kartágu mír. Muselo se vzdát ve prospěch Říma všech území mimo Afriku, vydat všechny lodě a postupně ve splátkách rozložených do 50 let splatit 10 000 talentů (262 tun stříbra). Moc Kartága tak byla zlomena.
Třetí punská válka
Dalším důsledkem tvrdých podmínek míru bylo, že africký spojenec Říma, numidský král Massinissa, který Římanům pomohl v bitvě u Zamy, mohl volně zabírat jakákoliv kartaginská území. To Kartágo vyprovokovalo a odvážilo se na další Massinissovy požadavky odpovědět útokem. Řím to kvalifikoval jako porušení mírové smlouvy a roku 149 př.n.l. vypověděl Kartágu novou válku. Hned poté ale Kartaginská státní rada vyslala do Říma posly s omluvou, a že se opět podřídí požadavkům Říma. Konzul Lucius Marcius Censorinus tedy přikázal, aby Kartaginci své město neprodleně zbourali s tím, že si na místě vzdáleném minimálně 10 mil od moře mohou vybudovat město nové. Je jasné, co takovýto požadavek vyvolal. Kartágo uzavřelo své hradby a začalo ve velkém vyrábět zbraně, do armády se začala hlásit naprostá většina jeho obyvatel.

Roku 147 př.n.l. vyslal Řím k pobřeží Kartága konzula Publia Cornelia Scipiona Aemiliana. Ten pak se svým loďstvem zablokoval kartaginský přístav a začal město obléhat. Kartágo tak bylo na celý rok odříznuto od okolního světa a jen se svými vlastními zásobami. Když pak Kartaginci na jaře roku 146 př.n.l. nabídli Římanům mír, usoudil Aemilianus, že nastal ten pravý čas k útoku. Šest dní a šest nocí zuřily boje ve městě, až římské legie dobyly hrad Byrsu. Osud Kartága byl navždy zpečetěn… Zmizelo z povrchu země. Bylo posoleno a prokleto, aby nikdy více nemohlo být obnoveno.



čerpáno z wikipedie